Locked Away From Real Life » Prolog

8. října 2015 v 16:58 | Eleanor
Zdravím všechny! To je zas nějaký pátek, co jsem se tu neobjevila, že? Probůh, celkem se divim, že mám ještě pořád nějaký nápad k psaní, ale upřímně řečeno...jako, není to nic moc.:D O tom se nicméně sami přesvědčíte, až vám tu sem hodím následovně i něco delšího a to 1. kapitolu. Teprve tu pro vás mám opravdu velmi malý prolog, který je svým způsobem opravdu takový divný a depresivní. Zatím vám o nadcházející povídce nebudu nic prozrazovat a doufám, že se tu ještě najde někdo, kdo tomu dá alespoň šanci.;) To je zatím vše a "vidíme" se zas někdy příště.


Nemohla jsem dýchat.
Do plic se mi dostával jedovatý kouř, který mi bránil v tom se jednoduše nadechnout. Krk mi svazovaly neviditelné ruce muže, jenž mi odebíral všechen vzduch z těla.
Nemohla jsem se hýbat.
Ruce i nohy jsem měla ochablé, vůbec jsem je necítila, jako by mi ani nikdy nepatřily.
Nemohla jsem vidět.
Potácela jsem se někde mezi přítomností a minulostí a zapoměla jsem, jaké to je vidět modré nebe nad sebou.
Snažila jsem se ze všech sil se nadechnout, pohnout prstem či rozevřít oči, ale uvědomila jsem si, že mé podvědomí po tom ve skutečnosti neprahne. Samo se totiž poddávalo. Poddává se pocitu nicoty. Táhne mě to do té nicoty.
Zalapala jsem po dechu a přestala úplně přemýšlet. Nechala jsem svou mysl volně tak, jak si sama vyžadovala. Zase jsem byla o něco blíž svému vlastnímu zatracení...
 

I have no time ...

22. září 2015 v 16:57
Ach, moji milí, zlatí! Buďte zdrávy! (:


Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, momentálně nic nestíhám, pořád jsem v jednom kole, musím se pořád jen učit a učit. Doufám, že chápete, oč jde. Hiatus nebudu dávat, ale omezená aktivita se zde podepisuje. Tímto článkem se chci taky omluvit Lunar, že jsem ještě nepokročila v povídce, která je věnovaná jí, ale jakmile se situace ve škole upokojí, slibuju, že vše napravím. (: Toť vše, s pozdravem
Eleanor

Anonymita

16. září 2015 v 16:25 | Eleanor |  Témata týdne
Věřím, že každý, kdo v dnešní době má blog (nejen ten), tak je svým způsobem v jakémsi anonymním obalu. Někdo se jeho prostřednictvím kryje před okolním světem a někdo se jen jednoduše přizpůsobuje zdejším zvyklostem. Já osobně nepatřím ani do jedné skupiny, jelikož si svou identitu zčásti udržuji v tajnosti (to víte, Eleanor), ale zároveň nic nepřeháním a některé blogery mám dokonce přidané na facebooku. Nuže, dost o mě a pojďme k hlavní frázi. (...)
 


Počátek

11. září 2015 v 22:15 | Eleanor |  Recenze knih
Zdravím vás mojí zlatí, zdravím vás všechny, co si zrovna tohle čtete. Jak tak koukám, na blogu mi tady aktivita nějak vázne a tak se to snažím napravit alespoň touhletou recenzí (nebojte se, mám v plánu další články přes víkend). Abych pravdu řekla, přes tejden na blog nemám ani moc pomyšlení, ta SŠ mě jaksi trochu vyšťavňuje.. ale to všechno je o zvyku, jelikož jsem v prváku... Tak mi hezky držte palečky, ať to zvládnu a psychicky se nezhroutím.. :D

Černá labuť vzlétá

5. září 2015 v 0:03 | Eℓeαnσr ツ |  Recenze knih


happy birthday to me a lá sweet sixteen

30. srpna 2015 v 9:15 | Eℓeαnσr ツ
30. 8. Jóóó, dneska můj velký den. Vždyť já mám dneska sladkých šestnáct! *vypusťte fanfáru*

Ne, teď vážně. Přiznávám, že když jsem byla mladší, úplně jsem žrala svoje narozeniny. Srpen býval mým nejoblíbenějším měsícem, a to jenom proto, že jsem měla narozeniny (samozřejmě po prosinci, kvůli Vánocům) a to znamenalo vždy rodinné oslavy, které trvaly celý den až do pozdních hodin v noci a spoustu dárků. Jenže čím starší jsem, tím víc si uvědomuju, že narozeniny mi už moc neříkají. Já nikdy nepořádala žádnou z těch 'strašně bezvadnejch' party hard, a popravdě jsem to nikdy ani neměla za potřebí. Nemám ráda davy... říkám si, že to asi bude mou samotářskou povahou. No fajn, dost té omáčky a okecávání, přesuňme se do hlavní fáze tohoto článku...


Ne, ještě ne. Dneska mi je 16 a zřejmě to bude znít jako nehorázné passé, ale ani jsem si neuvědomila, jak ten čas rychle teče. Pamatuju si, jak jsem si před třemi lety přála, ať už mi je těch sladkých šestnáct, pamatuju se, když mi bylo 10 a ještě stále jsem si hrála s barbínkami, pamatuju se na své 5 narozeniny... A teď najednou toto. Na tomto světě jsem již 16 let a mě stále připadá, jako bych měla s tímto záhadným světem co -do -činění teprve pár hodin. Krásný paradox. Než se každý nadějeme, budeme slavit své poslední osudné narozeniny a pak už nebudou žádné...

Dost depresivních proslovů, sama si musím poblahopřát: Nechť si pořád ta zabedněná holka, vyčnívající z davu, která žije pro své sny a cíle. Všechno nejlepšííííííííí, darling!!! (:D)


Kam dál