NM - 6. kapitola

2. července 2014 v 13:54 | Eleanor |  Unpredictable Molly
Dnes je středa a s námi tu společně je i "nová" kapitola Unpredictable Molly. Tahle a ještě jedna, a až ten příští týden tu už budou zcela nové povídky. Tuhle jsem trochu poupravila. Přeji příjemné počtení.:)


Od toho večera, kdy jsem políbila Erika na policejní stanici, uběhl už týden. S mámou se můj vztah nijak nevyřešil. Sotva na sebe pohlédneme a promluvíme jen v nutných případech, když si něco musíme připomenout. Erik se tu neukázal od toho večera. Ve škole jsem pořád výdala onu Larissu jak se prochází s mýma přáteli, kteří se mi teď stranili víc, než kdy jindy. Zdřejmě je navedla ještě víc, od toho večera, kdy jsem si půjčila její auto, ona to ale přemluvila na to, že to byla krádež. Máma, Klaudia, Dominik, dokonce se zdálo že i Erik se mi stranili, zatímco moje touhla po zjištění víc o Larisse a mé toužebné vnitřní žadonění po Erikovi, se mi stavovalo v tváří v tvář pořád.
Když jsem dorazila do školy, seděla jsem polomrtvá na fyzice, když v tom profesorka zvolala: "slečno Poiterzová, pojďte k tabuli,"
Naklonila jsem hlavu, zvedla jsem se a chtěla dojít k tabuli, ale kdo dorazil k tabuli dřív byla Larissa. Vůbec jsem to nechápala. Teď tam stála a profesorka jí tam vykládala látku z minulého ročníku a ona psala na tabuli vzorec. Já jsem Poiterzová! Copak je možný, aby holka, kterou nesnáším měla stejný příjmení? Pořád jsem na ní nechápavě civěla. Potom jsem si vzpoměla na větu, co mi tenkrát řekla Klaudia "Chci pomoct jen tvojí s..", co tím chtěla říct?
Myšlenky se mi honily hlavou jak o závod a já si uvědomila, že v tom zazvonil zvonek a já pořád tupě stála s otevřenou pusou, a sledovala jak Larissa kráčí zpět do svý lavice. Sebrala jsem brašnu a bleskurychle opustila školu. Zamířila jsem domů a vrazila dovnitř, kde seděl Erik s mámou, který si spolu něco povídají a přitom se smějí. Srdce mi poskočilo a já cítila, jak rudnu.
"Molly, co děláš doma?" promluvila ke mě máma poprvý za dnešek.
"Máme volnou hodinu.." zalhala jsem. Erik se na mě podíval, a když jsem si toho všimla, hlavu otočil kamsi jinam. Ušklíbla jsem se tomu.
"Potřebuju se na něco zeptat," řekla jsem mámě.
"Tak se ptej.."
Koukla jsem se na mámu a na jejího přítele, a zpátky. Potom jsem zpustila: "Proč jste se s tátou rozvedli..nikdy jsi mi to neřekla?" Věděla jsem, že o tomhle máma nechce mluvit před někým jiným.. ale varovala jsem ji. I když její pohled, který po té větě nasadila, mi vykouzlil škodolibou radost na duši.
V tom se máma sebrala a zavedla mě stranou.. "Proč to chceš najednou vědět, co se děje?"
Neodpovídala jsem. Máma jen zavrtěla hlavou a pokračovala; "Nikdy jsem ti to neřekla, protože jsi to nechtěla vědět..pamatuješ? Vždycky jsi vinu házela na mě.." říkala a koukla se zpětně na Erika a pak na mě..
"Tvůj otec měl poměr s jistou ženou, když jsem tě čekala. Nikdy jsem to nevěděla a potom.. potom odešel, protože zjistil, že s tou ženou má dítě," pokračovala ztrápeně. Poprvé po týdnu mi ji zas bylo líto, nic jsem ale nedala najevo, jen jsem šokovaně dál pokládala otázky.
"A kolik tomu dítěti tak může být?" zeptala jsem se jakoby nic.
"Asi o pár měsíců mladší než ty, bych řekla..." odpověděla a vyslovovala pomalu každé slovo.
"Holka, kluk? Jméno?" pokračovala jsem bez známky jakýkoliv emocí s chladným obličejem.
"Já..já nevím, Molly? Co zas vyvádíš?"
"Chci to vědět," trvala jsem na svým, věděla jsem, že to máma ví. Na chvíly zaváhala a potom mi konečně řekla, co jsem chtěla a zároveň nechtěla slyšet - je to holka.
"Už musím jít," řekla jsem a seběhla ke dveřím, máma mě následovala a pořád se ptala co mám v plánu. Erika jsem nevnímala, ani mámy a rychle zamířila zpět do školy. Neohlížela jsem se.
***
Právě byla přestávka a já narazila na ní. Přistoupila k ní. Chytla jsem jí za paži a táhla jí ke skříňkám.
"Au, pusť mě, sakra!" křičela jako bych jí zabíjela. Zastavila jsem se a pustila jí.
"Co to má znamenat?" ptala se a upravovala si bundu.
"To mi pověs ty....sestřičko," řekla jsem se zádrhelem na slovo sestřička s nechucením. Larissa se zatvářila vážně.
"Takže už to víš..." řekla jiným tonem za celou dobu, co jí znám..nebo aspoň jsem si myslela, že jí znám.
"Myslela sis že na to nepříjdu? Co tu pohledáváš, hm? Tvůj táta žije s tebou a tvojí mámou a ty mi příjdeš ničit život ještě tímhle?" vyjela jsem na ni zostra, vůbec jsem se neovládala.
"Nepřišla jsem ti ničit život," odsekla uraženě.
"Ne? Tak jak to vysvětlíš?"
"Snažila jsem se tě jen líp poznat, všechno to byla jenom hra."
"Opravdu zábavná hra," řekla jsem a přistoupila k ní blíž.
"...nechci tě líp poznat, nepotřebuju tě, stejně tak jako mýho otce. Takže si nech ten svůj zájem a strč si ho víš kam, nestojím o něj."
Dořekla jsem a zamířila pryč, aniž bych se ohlídla. Tahle celá hra mě zanechávala naprosto chladnou.
Co se to děje poslední dobou? To s Erikem, ztratila jsem přátelé, kvůli mé sestře, která to všechno má jen za hru a teď je mi mámi upřímně líto.
Když pomyslím, jak musela být zničená. Proto jsem se rozhodla zamířit rovnou domů a doufala jsem, že tam Erik už nebude. Určitě by se vyptával oč jde, a dopadlo by to možná zas tak, jak u policajtů. Ne že by mi to vadilo, ale nechci to teď mámě udělat.
Když jsem dorazila domů, narazila jsem tam na Erika, samotného. Zdřejmě byla máma nahoře a tak jsem se nenápadně chystala jít za ní.
"Molly..co se stalo?" zeptal se rychle Erik, jakmile mě spatřil a stoupl si.
"O nic vážnýho nešlo, kde je máma?" zalhala jsem, a doufala, že se dál nebude vyptávat.
"Je nahoře, chystá se, chceme jet k mým rodičům.."
"Ehm..k tvým rodičům...?" řekla jsem trochu tázavě, ale potom se nic nenamítalo.
Chtěla jsem toho využít a jít nahoru. Erik mě chytil a ještě dodal: "Molly, víš, že mi to můžeš říct a byl bych rád, kdybys tu onu noc moc nebrala, oba jsme byli ... zlomení."
Jen jsem zdrceně kývla a naprázno polkla. A pak když mě pustil, jsem odešla nahoru. Opravdu nevím co si o tom myslet, tak jsem nad tím radči nepřemýšlela.
Konečně jsem našla mámu, která stála v koupelně, slyšela jsem mírné vzlykání. Vstoupila jsem. Máma si utírala oči. Když mě uviděla v odrazu zrcadle, nasadila vážný pohled.
"Mámi, chtěla jsem se ti jen omluvit, že se to s tátou vždycky házela jen na tebe. Nemusíš kvůli němu brečet, on si to nazaslouží."
Máma se na mě podívala..."Nebrečím kvůli němu, ale neměla ses to takhle dozvědět."
"To je dobrý mami, opravdu.."
Ani jsem si neuvědomila co mluvím.. dobrý na mojí nynější situaci se ani zdaleka nehodí. Nechtěla jsem aby se ale máma ještě víc trápila.
"Na co tak najednou si to chtěla vědět?"
"Ale.. jen jsem si něco myslela, ale mýlela jsem se..zapomeň na to." Usmála jsem se a obejmula mámu. Nechtěla jsem jí říct, že to dítě je tady. Opravdu by to mámu nepotěšilo. Ať se chová jak chce, ať mě rozčiluje jakkoliv, pořád je to moje máma...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 2. července 2014 v 14:22 | Reagovat

Wow,opět úžasná kapitola :)
Těším se na další a také na ty nové povídky :)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | 2. července 2014 v 14:22 | Reagovat

[1]: Děkuji Ginn :D snad tě nezklamu :D to bych udělala opravdu nerada :D

3 Ginny123 Ginny123 | 2. července 2014 v 14:23 | Reagovat

Kámo,neboj nezklameš :)
Taky mám v plánu novou povídku,už jsem ji začala psát a pátek tam dám první díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama