NM - 7. kapitola

16. července 2014 v 10:52 | Eleanor |  Unpredictable Molly
Středa a s ní již poslední "staro-nová" kapitolka... od dalšího týdne už budu přidávat nové. NM kapitoly jsou celkem dlouhé, vzhledem k tomu, že ostatní jsou o dost kratší. :D Doufám teda, že to někdo ještě čte. :D Příjemné počtení.:)


Od té doby, co jsem zjistila, že Larissa je moje nevlastní sestra, jsem nemohla klidně spát.
Do školy jsem teď nechodila a vyhýbala se ji, jak jen to bylo možné. Jednou se mi dokonce do hlavy vnukla myšlenka, zda bych mohla přestoupit na jinou školu... A potom jsem tu myšlenku ihned zahnala tak rychle, jak se přiřítila. Nehodlala jsem se schovávat, a rozhodla jsem se čelit životu tváří v tvář.. nebo spíš jí.
"Už je ti líp?" ptala se máma poklidným hlasem, když si všimla mé přítomnosti ráno u stolu.
"Není to nejlepší, ale ani nejhorší..." odpověděla jsem pomalu. Aspoň něco kladnýho na zjištění mé 'sestry' bylo - nehádala jsem se s mámou, a vše se zdálo být mezi námi v pohodě.
"Tak to můžeš jít do školy," řekla prostě.
'Aspoň pro teď'' řekla jsem si pro sebe a nasadila nevěřící pohled.
Během minuty mi opět máma přišla nesnesytelná, ale nic jsem nenamítala. Nasnídala jsem se, oblékla a potom sem se vydala pěšky do školy.
Potřebovala jsem si provětrat myšlenky, trochu utlumit můj vztek. Cesta mi teď připadala nekonečná. Popravdě...šla jsem opravdu pomalu. Najednou mě rozbolela a roztočila hlava. Trošku rychleji jsem došla k nejbližší lavičce a posadila se.
Mnula jsem si čelo, zaklonila jsem se až ke kolenům. Potom jsem viděla přicházející kroky, nevšímala jsem si toho. Ten někdo si vedle mě sedl. To už jsem si sedla do normální polohy, ale pořád jsem si toho člověka nevšímala a nevnímala jsem už ani čas. Musela to být už doba, ale nijak mi to nevrtalo hlavou. Bylo mi to jedno.
"Špatnej den?" ptal se ten člověk.
Pohlédla jsem na něj. Byl to chlap. Tedy, spíš nějaký teenager, který už opustil školu. Měl delší vlasy po ramena, piercing pod rtem a v ruce máchal něčím co vipadalo podobně jako cigareta, ale páchlo to intenzivěji. Byla to marihuanna.
Když si všiml, že ho ignoruji a sleduju co drží v ruce, řekl: "Chceš si potáhnout?" potom se usmál.
Oči se mu leskly. Na chvíly jsem se zarazila a chtěla hned odejít, ale potom...
"Proč ne?" odpověděla jsem, sebrala mu to z pravé ruky, přitiskla ke rtům a potom jsem už ucítila v ústech ten pachnoucí dým, silný a mnohem horší než cigareta. Pak jsem to zkusila zas. Už mi to nepřipadalo tak hrozný, naopak jsem se cítila volná. Moje myšlenky rázech ztichli... starosti, obavy, bolest hlavy, to všechno bylo fuč. Zkusila jsem to ještě jednou a potom mu to vrátila.
Koukal na mě jako by nevěřil vlastním očím a potom mě obdařil dalším úsměvem. Jeho oči mu teď leskly ještě víc. Potáhl si.
"Jsem Lukas, musím říct, že jsem ještě nikdy neviděl si to takhle užít.."
"Já Molly..." cítíla jsem se, že bych mu to měla říct. Pak jsem se usmála taky.
"Jak se... kde... dá se to někde sehnat?" vyptávala jsem se pomalu a nevěřila vlastním uším. Co to vyvádím? Mám být přece ve škole! Podíval se na mě, potom to odhodil a řekl: "Jestli chceš, pojď semnou... seznámím tě s pár týpky, trošku tě začleníme," řekl s nadšeným hlasem.
Začleníme? Co tím myslí?
"...nemusíš se bát." Dodal potom rychle, když si všiml jak na něj kulím oči. Nevěděla jsem co dělat.. je to přece cizí člověk, nevím co od něj čekat...ale mě se zdá celkem v pohodě.
Do školy jít nemůžu, nechci vidět Larissu, domů taky ne - máma má za to, že jsem tam, kde bych být měla... a když zůstanu někde tady, akorát se budu nudit a co když se opět vrátí obavy?
"Dobře.." řekla jsem po chvilce rozhodným hlasem a zasmála se.

"Pojedeme na mojí mašině," řekl a upřel oči na svoji motorce, která byla zaparkovaná na parkovišti. Mírně jsem se zasmála, potom mě chytl za ruku a zamířili jsme k motorce.
"Máš jenom jednu helmu," řekla jsem když už jsme nasedali na motorku.
"Jo... vem si ji," podal mi ji a bez čekání na odpověď hlesl k tomu - "Nasaď si ji," a potom už nastartoval a jeli jsme městem.
Když jsme míjeli radnici, všimla jsem si na hodinách, že už je půl desátý a já bych teď měla po druhý hodině. Před hodinou bych si tím lámala hlavu, ale teď jsem se tomu jen zasmála.
Chytla jsem se ho kolem pasu, svou nyní bezmyšlenkovou hlavu jsem ponořila na jeho rameno a zavřela oči. Konečně po někola týdnech jsem byla opravdu šťastná, volná.
Zastavili jsme. Rozhlédla jsem se... stáli jsme před nějakou budovou, která vypadala spíš jako garáž.
"Jsme tady... Vítej v mým království," podotkl když otevíral dveře.
Vevnitř byli další dvě neznámé tváře. Jedna holka a kluk. Ona měla položenou hlavu na jeho stehnách a právě si od něj brala marihuanu z ruky. Němě jsem na ně civěla a díky zrcadlu, které v místnosti vyselo, jsem si všimla, že i mě svítí oči, podobně jako Lukasovi.
"Clove, Pete.. tohle je Molly," zahulákal Lukas, který mě vedl dovnitř.
"Čau," řekli naráz oba a zasmáli se.
"Chceš si dát práska?" řekla Clove a natáhla se rukou mým směrem. Neváhala jsem a vzala si, potom si potáhla, a podala i Lukasovi.
Sedla jsem si k dvojici, kterou jsem nikdy dřív neviděla, neznala, ale cítila jsem se mezi nimi líp, než poslední dobou s kýmkoli jiným z mé blízkosti. Lukas si sedl vedle mě a popadl do rukou jakýsi blok.
"Tohle, jsou moje texty, rád píšu, je to takovej můj koníček," hlásal a listoval v něm.
"Spíš posedlost.. tedy, až po marijánce," šklebila se Clove. Ten ji ignoroval.
Sebrala jsem mu to z rukou a začetla se.
"To je úžasný," řekla jsem a četla dál. Bylo to sice naškrábaný, ale i přesto, jeho psaní bylo vážně skvělý.
"Jsou to jen takový chvilky, když nemám co dělat..."
"A že jich je, celý dny píšeš..." ozval se Pete. Všichni se najednou pousmáli.
Sice jsem Lukase znala ani né pár hodin, ale chtěla jsem o něm vědět víc... Ale zároveň jsem se cítila provinile, že jsem bez máminýho vědomí s cizím člověkem, který mě každou vteřinu tohohle dne překvapoval... Už jsem tu s nimi byla celkem dlouho.
"Řekni mi o sobě něco..." vypadlo ze mě najednou.
"Můj život není ničím vyjímečný, můžeš mi něco říct ty.." odpověděl a podíval se na Clove a Pete, kteří nám už nevěnovali pozornost.
"Ten můj je jedna velká tragédie, o tom nechceš vědět, věř, že -" namítala jsem.
"Ale já bych to moc rád sly -" přerušil mne.
"PROSÍÍM," a já zas jeho, svým neobvykle piskvavým hlasem.
"..Ptala jsem se prvn," dodala jsem.
"Takže já... jsem jen prahobyčejný kluk, kterej přišel o rodiče, a potom to s ním šlo z kopce.. já, opravdu nikomu se nesvěřuju,"
"Můžeš mi důvěřovat, myslím žes na to přišel, jinak bys mě sem nevzal ne?" zeptala jsem se a potom jsem uviděla nějakou fotku... na té fotce byl on a Larissa. Moje pozitivní nálada se vytratila a s ní se vrátil opět pocit nevraživosti a vzteku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 16. července 2014 v 17:12 | Reagovat

Wow, to byla úžasná kapitola :)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | 16. července 2014 v 19:09 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se líbí ;)

3 Ginny123 nebo Vlčí Lady Ginny123 nebo Vlčí Lady | Web | 17. července 2014 v 11:56 | Reagovat

Náhodou je to úžasná povídka :) jsem zvědavá na tu partu a hlavně na Lucase :)

4 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 17. července 2014 v 12:37 | Reagovat

:) To jsem ráda.. díky, jsi skvělá :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama