NM - 8. kapitola (1/2)

20. července 2014 v 0:03 | Eleanor |  Unpredictable Molly
Takže jsem ráda, že jsem se k tomu dopracovala. Napsala jsem zcela novou kapitolu Nepředvídatelné Molly. Nebudu to oddalovat, přeji příjemné počtení.:)


"Víš co? Myslím, že půjdu," odsekla jsem po chvilce zaražení a stoupla si. Pete a Clove nám nevěnovali pozornost, a já toho tak mohla využít.
"Co? Proč? Vždyť... klidně ti o sobě něco řeknu, jen ještě nechoď," naléhal na mě a chytil mě za ruce. Okamžitě jsem jeho ruce odstrčila a popadla tu fotku do ruku.
"Kdo to je?" rovnou jsem se ho zeptala a ukázala mu tu zarámovanou fotografii.
"To jsem já a Larissa," odpověděl rozhodným hlasem a také se postavil. To je všechno? Nic víc mi k tomu jako neřekne?
"Larissa?" zeptala jsem se znova a hleděla mu do očí. Ten se tomu jen zasmál a potom se poškrábal na zatýlku.
"Proč na mě tak koukáš?" odsekl zaraženě.
"Koukám, koukám jak?!" vyjela jsem po něm a ztrácela veškerou kontrolu. Cítila jsem se s ním tak báječně a najednou mi každý nerv v mym těle říkal, ať odejdu a už na něj nikdy nenarazim. Byla jsem rozrušená a připadalo mi, jako by mě ta strašná holka všude pronásledovala. Do teď jsem si ani neuvědomovala co dělám. Venku už byla tma a máma určitě vyšiluje tak, jak nyní teď i já.
"Jako bys žárlila, a přitom nemáš na co, a... a popravdě žárlit ani nemáš, jelikož spolu vůbec nejsme." Zůstala jsem na něm vyset očima.
"I kdybych s tebou byl moc rád..." dodal potom trochu tišeji.
"Nefandi si tolik," odpověděla jsem mu zhnuceně.
"Fajn.. Larissa je moje bývalá, dobře? Máme spolu minulost a ta z mého života jen tak nezmizí. Nevím, proč z té fotky máš takový defekt," prozradil nakonec.
"Jediný defekt co teď mám, je z tebe a tohohle místa. Teď hned odcházím a už se mě nepokoušej nikdy najít," opět jsem na něj vyjela. Celou svou zlost jsem si vylila na něm. Otočila jsem se a neohlížela se zpět.
Vyšla jsem ven a uvědomila si, že stejně nevím, kam mám jít. Neznala jsem to tady, byla jsem na dně.
"Co blbnete? Zbláznila se?"
Zaslechla jsem hlasy zevnitř. Uvědomila jsem si, že jsem k němu možná nebyla tak úplně férová. Co mě to vlastně popadlo? Nemůžu tam teď jít a žádat ho o odpuštění, to nedělám. A navíc.. nemůžu se mu prosit, aby mě odvezl.. to taky nedělám. Bože! Už mě rozčiluje, jak se soustředím jen na sebe. Jsem to ale případ, beznadějnej blázen, co neví co se sebou.. Jsem v problémech až po uši a nedokážu se z nich vylízat, tak dělám další a další, až se v tom topim, a tahám tím tak ostatní.
Pomalu jsem šla a posadila jsem se na zem, zadívala se na oblohu a zkoušela přestat přemýšlet. Mohla jsem zavolat mámě, ale nechtěla jsem. I když bych asi měla...
Koukla jsem se na mobil a zjistila, že ho mám vybitý. Jsem totálně v háji.
Dala bych si práska.... pomyslela jsem si.
Cítila jsem, jak se mi zavírají oči a pomyslela, kolik asi je. Jestli je taková tma v létě, znamenalo to, že už bude po deváté pryč.
"Molly, notak, seber se.. pojď, odvezu tě," zazněl Lukasův hlas. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Ale zároveň jsem se i styděla, jak jsem se zachovala.
Pomalu jsem se zvedla, moje tělo bylo celé utahané a já se sotva pohybovala. Lukas mě chytil, aby mi pomohl a potom mi také pomohl na motorku.
"Díky," poděkovala jsem mu, když jsme byli na cestě. Neodpovídal. To mě štvalo. Najednou jsem se mu chtěla omluvit, ale.. nakonec jsem se překonala a řekla jsem mu to, přece jen, on je tu, kdo má být naštvaný.
"Omlouvám se ti, nemyslela jsem to vážně.. Já jen, že jsem byla naštvaná," dostala jsem ze sebe. Stále neodpovídal.
"Vím, že ti toho mám co vysvětlovat, ale... musíš mi v tomhle věřit. Já, nechci o tom teď mluvit, a doufám, že se jednoho dne k tomu doberu a řeknu ti to -"
"Kde bydlíš?" přerušil mě, když jsme byli ve městě. Zastavil a otočil se na mě.
Zarazilo mě to. Popsala jsem mu adresu a znovu jsme jeli. To jsem už nic nenamítala.
Zastavili jsme.
Když jsem vystoupila, chtěla jsem mu ještě něco říct, ale radči jsem se rozhodla jít.
"Omluva přijata," hlesl mi za zády. Otočila jsem se a pousmála se.
"Uvidíme se ještě?" zeptal se potom ještě, za což jsem byla ráda.
"To si piš," odpověděla jsem.
Potom odjel a já... já se musím připravit na horor, co za chvíly nastane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 20. července 2014 v 13:10 | Reagovat

Naprosto skělá první část, už se děsně těším na druhou :)
Tohle je fakt úžasná povídka :)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | 20. července 2014 v 13:21 | Reagovat

Díky, Ginn.. vážím si toho :))

3 Ginny123 Ginny123 | 20. července 2014 v 17:01 | Reagovat

Není zaco :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama