Přátelství nad lásku - Maggie&Sebastian

19. července 2014 v 18:32 | Eleanor |  Fanfictions
Rozhodla jsem se, že budu přidávat kratší jednorázové fanfikční povídky všech seriálových párů, který na mě kdy udělali dojem. Prvním takovým, ne úplně párem, mě zaujal vztah Sebastiana a Maggie ze seriálu The Carrie Diaries. Ona je sice nejlepší kamarádka Carrie, která je zamilovaná do Sebastiana, podobně jako on do ní. Maggie se ale Sebastian líbí, a časem se mezi nimi vytvořilo skvělé přátelské pouto. Nicméně, moje jednorázka na to bude navazovat.. :D :) Ti dva se mi prostě líbí.



(Z pohledu Maggie)
Jsem kamarádkou Carrie, která chodila se Sebastianem, se kterým se rozešla, kvůli tomu, že jsem se s nim líbala. Byla to dlouhá chvíle a oba jsme byly zničení. Jenže pro mě to znamenalo víc, než jsem čekala. Sebastian se mi líbí, a je mi líto, že je zdrcený z toho rozchodu s Carrie. Mám ho ráda, a vnímám ho víc, než jen kamaráda. Poslední dobou jsem si procházela těžkým obdobím a on tu byl pro mě.

(Z pohledu Sebastiana)
Chodil jsem s Carrie, do které jsem pořád zamilovaný. Byla chyba, že jsem se líbal s její nejlepší kamarádkou Maggie. Nečekal bych, že po tom všem, se s Maggie dokážu ještě bavit, a můžu jí být nápomocný. Je to skvělá holka a v životě se zaslouží poznat šťestí. Je to dobrá kamarádka, ale já miluji Carrie, a takhle to bude vždycky.

Přátelství nad lásku
(Děj se vypráví z pohledu Maggie)
Právě jsem vyšla ze dveří od výchovné poradkyně, která mi radila, na jakou vysokou, bych tak mohla jít. Já ale věděla, že na vysokou jít nemohu, jelikož moje rodiče na to nemají prachy. Bylo mi to opravdu líto... někteří teenegaři si stěžují, že jdou na výšku, ale co bych dala za to, abych mohla i já. Nečeká mě žádná budoucnost. Dopadnu jako máma, vezmu si poldu a budu žít v manželství bez lásky. A ke všemu... bez dětí. Ještě pořád mnou otřásla ta informace po potratu, že již děti mít pravděpodoběně nebudu moct. Ale nebít Sebastiana, tak možná nejsem ani na živu. To mi připomělo - musím mu jít poděkovat. Po tom, co si táta myslel, že to byl on, co jeho dceru zbouchnul, ho vyhodil, aniž bych mu stihla něco říct.

Zahlédla jsem ho na chodbě, právě co se chystal otevřít svou šatní skříňku.
"Můžeme si promluvit?" zeptala jsem se ho, hned jakmile jsem dorazila. Chtěla jsem rychle vypadnout, kde bychom si mohli v klidu popovídat, aniž by na nás ty čmuchaové házely nevěřícné pohledy. Mysleli si totiž, že jsme spolu.
"Jasně," odpověděl.
"Mohli bysme..." naznačila jsem mu, že chci jít někam do pozadí.
"Dobře," odpověděl opět rozhodným hlasem a následoval mě.
"Tak?" začal Sebastian, když jsme zastavili v nějaké školníkovi místnosti.
"Chtěla jsem ti poděkovat... za všechno, co jsi pro mě poslední dobou udělal. Taky se chci omluvit za tátu, on.. ani nechápu proč tak vyšilovat, většinou dělá, jako bych vůbec neexistovala. Jde o to, že jsi dobrý člověk, a něco takového sis neměl nechat líbit. Ještě jednou ti za všechno děkuju, Sebastiane," zpustila jsem najednou. Pečlivě jsem vybírala slova, abych se s něčím nepřeřekla. Hodně pro mě znamenalo, co před ním řeknu. Popravdě mě trochu znervozňoval. Jen jeden z mála lidí, co se o mě zajímá. I on to nemá v životě nejjednodušší.
"To je samozdřejmost, Mags.. nechtěl jsem přece říct tvému otci pravdu. To je na tobě," odpověděl a mírně se pousmál.
"To nemůžu brát za samozdřejmost, většině lidí bych byla ukradená.."
"Myslím, že to není pravda. Neměla bys o sobě tolik pochybovat, jsi přece -" V tu ránu jsem se neovládla a políbila jsem ho. Sebastian je jediný člověk, se kterým se cítím v bezpečí. Je to dobrý kamarád, ale co když chci něco víc? Je to ode mě sobecké vůči Carrie, ale nemohu si pomoct.
Cítila jsem jak mi Sebastian polibek vrátil, ale potom se rychle odtáhnul.
"Tohle nemůžem," hlesl a pohlédl do mých očí.
"Kvůli Carrie?" odvětila jsem.
"Nedělej to ještě těžší, Mags.. výžně tě mám rád, ale miluji jí, Carrie. V životě si zasloužíš někoho, kdo tě bude opravdu milovat.. ne mě, který by tě nikdy nebral víc, než jako vlastní sestru. Vždycky tady budu pro tebe, jen prosím nedělej tohle,"
Měl pravdu. Najednou jsem se cítila zostuzele, ale nemohla jsem nic dělat.
"Máš pravdu," odsekla jsem. Nevěděla, co na to mám říct.
"Měli bysme jít, za chvíly nám začíná hodina," Sotva to dořekl, zvonek začal zvonit, a my jsme se přidali k zástupu, který mířil do svých lavic.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 19. července 2014 v 18:35 | Reagovat

Wow, zajímavé a dobrý nápad :)

2 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 19. července 2014 v 20:47 | Reagovat

[1]: Děkuji. :D

3 Ginny123 Ginny123 | 20. července 2014 v 13:06 | Reagovat

Nemáš zač :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama