Výtah

25. července 2014 v 12:40 | Eleanor |  Jednorázové
Žánr: horor
Postavy: Olivie, děda Kirem, babička Lena


Tahle hororová jednorázovka mě napadla, když se mi opět naskytla situace s výtahy. Mám z nich fobii, a proto jsem to to trochu zveličila a vytvořila na to hororovou jednorázovku. :D Opět nic moc, tak snad se aspoň trošku líbí.


Jmenuji se Olivia a je mi 19 let. Nemám rodiče, o které jsem přišla v 11-ti letech při autohavárii. Od té doby jsem byla vychovávana mou babičkou Lenou a dědečkem Kiremem. Své prarodiče mám moc ráda, vždycky mi dopřáli, na co jsem si jen vzpoměla. Hlavně děda, byl pro mě jako můj táta.
Už s nimi sice rok nebydlím, ale pořád se navštěvujeme. Bydlím se svým přítelem v rodiném domě. Babička s dědou bydlí pořád v panelovém bytě ve 12. patře. Už několikrát jsem je chtěla přesvědčit, aby se přestěhovali k nám do domu se zahradou, ale říkají, že jim tam je dobře a nechtějí opustit byt, ve kterém vyrostli mé rodiče, kde jsem vyrostla já.

***

Zrovna jsem se chystala vejít do výtahové kabiny, když mým tělem projel mrazivý pocit. Jakoby mi něco uniklo, ale nedokázala vysvětlit co, jelikož jsem na to ještě nepřišla. Byl to pocit, který jsem nepocítila už několik řad let. Nedokážu přijít na to, co to vlastně znamená.
Rozhodla jsem se tedy vstoupit dovnitř.
Vevnitř ve výtahu jsem zmáčka tlačítko 12 a čekala až se zavřou dvířka a výtah se rozjede.
Už uběhla minuta a výtah se pořád nerozjel... jakoby na něco čekal, na někoho, aby někdo další nastoupil. Trochu jsem se vylekala, ale zachovala jsem klidnou hlavu. Potom, když nikdo jiný nepřicházel, se výtah rozjel.
Tohle mírné leknutí mi připomělo, jak jsem jako malá měla hrůzu se přiblížit k výtahům. Bála jsem se, že se zasekneme, nebo se výtah rozjede tak rychle, až dopadneme na tvrdo. Děda mi pomohl tenhle strach zahnat a časem jsem se naučila tyhle myšlenky zahnat, a jezdila jsem jím pravidelně pořád. Proto nechápu, proč zrovna teď jsem se trochu polekala.
Podívala jsem se na železná dvířka, na kterých teď bylo červeně vytištěno číslo 4., jakože 4. patro. Výtah se najednou zastavil.
Dvířka se rozletěla a dovnitř se někdo snažil vejít... byl to můj děda.
"Dědo," vyjekla jsem a usmála jsem se.
"Oli, to jsem rád, že ses za námi přijela zas podívat," namítl děda, když se výtah opět rozjel a postavil se o krok za mě, jako to dělával vždycky.
Jen jsem se tomu pousmála a uvažovala jsem, co dělal děda ve 4. patře.
"Dědo, proč si nastoupil v tomhle patře?" rychle jsem se zeptala.
"Byl jsem u Pepy se na něj podívat, není na tom teď moc dobře," odpověděl mi.
"Aha," odsekla jsem a vyhlížela jsem opět na dvířka, kde teď bylo vytištěno číslo 8.
Výtah jel kupodivu pomaleji, než kdy dřív.
Zahleděla jsem se zrcadlo, které tam jistě muselo být nové. Bylo zaryté v bočních stěnách výtahu. Když jsem se do něj koukla, viděla jsem pouze sebe. Svůj odraz, ale dědův nikoli. Jenom sebe. Vylekala jsem se, protože jsem nevěděla, co si o tom myslet.
"Neboj se dítě," hlesl děda a sáhl mi na ramena. Pořád nebyl v zrcadle, ale když jsem se na něj koukla, byl tam. Uvědomila jsem si, že jeho stisk vlastně necítím. Položila jsem svoji ruku na tu jeho a cítila jen svoje rameno.
"Dědo, co se to děje?" vyjekla jsem vyděšeně. Děda mi však neodpovídal a jen se na mě usmíval... Koukla jsem se na dvířka, kde nyní bylo číslo 11. Za vteřinku budem vystupovat.
Potom se ale výtah zastavil a jakoby ztrácel veškerou kontrolu. Cukal se a já cítila, jak se s ním řítíme dolů.
"Áááá!" vykřikla jsem a srdce mi bilo jako o závod.
"Vydrž to, Oli, drž se!" křikl děda a já teprve teď cítila ten intenzivní puch. Něco tu páchlo jako smrt. Jako mrtvé tělo. V tom se děda nějakého tlačítka dotkl a zatlačil dveře.
ŘACH!
Dopadli jsme, dveře se rozletěli a přistáli jsme dole ve sklepě. Ležela jsem na podleze s odřeným kolenem od krve.
Pohlédla jsem na dědu, kterému se však nic nestalo.
"Rád jsem tě viděl, Oli," hlesl a v tu ránu se vypařil. Byl pryč.
Byla jsem zmatená a rychle jsem vyběhla z toho výtahu a zamířila ke schodišti. Chvíly mi trvalo než jsem se dobrala až do 12. patra.
Když jsem tam konečně dorazila, začala jsem hlasitě a zběsila ťukat na jejich dveře.
Babička otevřela.
"Ahoj Oli, pojď dál," pozdravila mě babička se smutným úsměvem. Prohlédla si mě.
"Co se ti to stalo?!" vyjekla zděšeně.
"Kde je děda, babi?" ignorovala jsem její otázku a hned jsem ji kladla novou, sotva jsem popadla dech.
"Děda je mrtvý, Oli, zemřel včera," odpověděla a zničeně sklopila hlavu.


***
Takže děda je mrtvý... další můj milovaný člověk v životě mě opustil.. Ani jsem se s ním nedokázala rozloučit.
"Ale tak to nemůžeš brát, Oli.. děda šel za tebou do toho výtahu, aby tě viděl," Říká mi babička... Ale pořád mě tíží u srdce, že jsem nemohla být s ním.
Když jsem řekla babičce, co se stalo v tom výtahu, reagovala na to, že mě děda zachránil. Stejně jako mě zachránil při té autohavárii, kde jsem měla být i já mrtvá, kdyby mě děda včas nevytáhl ven jako první.
Teď už vím, co znamenal ten pocit, když jsem nastupovala do výtahu... Byl to pocit, když jsem si neuvědomovala, že jsem někoho opět někoho ztratila.
A i když je teď děda mrtvý, byl tam semnou v tom výtahu, aby mi prokázal, že se nemusím bát.
Ale i přesto, do toho výtahu už nevlezu.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 nebo Vlčí Lady Ginny123 nebo Vlčí Lady | Web | 29. července 2014 v 10:21 | Reagovat

Wow, skvělá povídka, úplně mi běhal mráz po zádech, mně ten výtah, co máme v paneláku nevadí, ale tenhle vypadá dosti děsivě xDDD

2 Eleanor Eleanor | E-mail | 29. července 2014 v 12:28 | Reagovat

[1]: :D No, já mám z výtahů dost velkou fobii, tak why not?:D

Dík za koment, Ginn.:)

3 Ginny123 Ginny123 | 29. července 2014 v 14:38 | Reagovat

Stačilo vidět jen nezvratný osud 2 a fobie s požárního žebříku a výtahu byla na světe, ne dělám si legraci, já mám zase příšernou fobii z pavouků a klaunů.

4 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 29. července 2014 v 22:23 | Reagovat

[3]: :DDD Dvojku jsem pořádně neviděla, to brzy napravím :D

Oh, tak to nezávidím xD Já mám zas fobii z hadů. :/

5 Ginny123 Ginny123 | 30. července 2014 v 19:58 | Reagovat

Já jsem dvojku viděla třikrát, ten díl mě vždycky děsně děsil.

Jak já ty pavouky a klauny nesnáším.
Ou,tak to nezávidím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama