TDM - 2. kapitola

17. října 2014 v 14:43 | Eleanor |  The Dream Master
I'M BACK! :D Především... no a, mezitím co jsem tu nebyla, jsem napsala dalších pár kapitol na tuhle povídku.
Rozhodl se jí někdo číst? O:)

2. kapitola - Moje šílenství

Prokrádala jsem se mezi provoněným sadem a neustále se za sebe ohlížela. Měla jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Následovně jsem nepatrně zakopla o cosi tvrdého a ztěžka dopadla na travnatou zem. Poté, co jsem se sebrala, se mi na pravou dlaň přilepil lístek z jabloně... jemný zrůžovělí kvítek... který se zničehonic změnil v mlžné číslo 158. Lístek se potom rozplynul a na obloze, která byla až doteď slunečná, se objevil velký nápis 'pokoušej svůj dar, jak jen se dá', na temným pozadím mračen.
"Tohle se opravdu děje?" prohodila jsem hlasem, který jsem ani pořádně neslyšela a potom se stalo něco, z čeho se mi rozduněla hlava, při čemž jsem pevně zavřela oční víčka. Jakýsi hlas v mém těle mi přikázal, ať je opět otevřu...
"Co to proboha má znamenat?!" hudrala jsem přes celou místnost, uvědomola jsem si, kde to vlastně jsem. Ležím ve svém pokoji na gauči a až teprve teď jsem zpozorovala svoji kamarádku Phoebe. Ta se ke mě pohotově přiřítila.
"Jsi v pořádku?" chtěla vědět s ustaraným hlasem.
"Ne, to teda nejsem. Co se to proboha děje?" vyhrkla jsem a doufala, že mi to Phoebe nějak vysvětlí.
"Ty si to nepamatuješ? Byly jsme na tom prvním tréninku a ty jsi potom spadla a omdlela."
"Jo?..jo, už si vzpomínám," odpověděla jsem trochu klidněji a vybavila jsem si ten 'sen' předchvilkou.
"Jak dlouho jsem...spala?" ptala jsem se a nejistě zdůraznila poslední slovo. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli jsem skutečně snila.
"Už je noc, takže zhruba celý den," reagovala Phoebe a sledovala moje matoucí nechápavý pohledy.
Au! Něco mě strašně pálilo na noze, odhrnula jsem od sebe deku a zpozorovala tu řeznou ranku o asi 10-ti centimetrovým obvodu. Mírně jsem zasípěla.
"Já myslela, že ses uhodila do hlavy," prohlížela si s cuknutím Phoebe moje zranění.
"Asi jsem se ještě odřela," odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to není pravda. Spadla jsem přece v tom... ať už to mělo být cokoliv, zakopla jsem o něco, co mi udělalo tohle. A to znamená, že ať se to děje cokoli, musím si to nechat pro sebe. Totiž... věřil by mi někdo?
"Necháš mě tady na chvilku? Chci si ještě lehnout," vyhrkla jsem chraplavě, co se mi do hlavy vnukl jistý nápad. Na oko jsem si mnula čelo.
"Dobře... když budeš něco potřebovat, zavolej," a potom odešla. Rychle jsem vstala a snažila se najít něco, abych se přesvědčila o tom, že nesním. Tedy sním, ale určitě nějakým jiným způsobem. Je snad možné, abyste upadli do komatu a zdál se vám nějaký sen, který se vám pořád vrací... Ve kterém si něco uděláte a vy zjistíte, že se to fakt stalo? Připadám si, jako bych úplně zešílela...
Popadla jsem do rukou kapesní nožík a následovně zalehla na gauč. Napočítala jsem v hlavě do tří a potom jsem zavřela oči... Ještě chvíly jsem byla ... při vědomí? Myslela jsem jenom na ten sen.. A potom, jako bych se nějakým způsobem přemisťovala.

***

Stála jsem opět v tom rozlehlém sadu a pohotově, jakobych něco hledala, jsem se ohlédla. Chvíly jsem si neuvědomola, co dělám, nebo co mám dělat a potom jsem si vzpoměla na to, co jsem si plánovala... Musím si dokázat, že tohle není sen.
Zahlédla jsem několik jarních stromů a chvilku uvažovala. Co bych mohla udělat? Rozběhla jsem se k jednomu z nich a uřízla nožíkem menší větev s lístky. Zalitovala jsem, že to dělám, ale jiný nápad se nechtěl za žádných okolků dostavit. Vesele jsem držela větev v ruce. Jenže rázem se z mých rtů úsměv vytratil, který prostřídal zmatený výraz. Co teď?
Procházela sem dobrou chvíly sem a tam a snažila se přijít na způsob, jak se vrátit zpět. Já tohle nechápu... Než jsem si to ale začala zpětně vyčítat, otevřela jsem oči a už opět jsem byla ve svém pokoji, přikrytá dekou a rozložená na gauči.
Rychle jsem se koukla pod deku, abych se ujistila, že někde tu větev mám. Nebyla ani pod dekou, ani nad ní. Byla však hned u mě na zemi...
Vylétla jsem z postele, uchopila větev do rukou a násala vůni lístků. To je neuvěřitelné.
"Asi opravdu začínám šílet," myslela jsem nahlas a chvíly se culila jen tak sama pro sebe. Celkem mě děsilo, že jsem si z toho nedělala žádnou velkou hlavu. Spíš jsem.. byla nadšená.
Najednou jsem dostala neuvěřitelnou chuť jít a běhat, skákat, cokoli. A v té touze mi nezabrání ani noc.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kaja kaja | Web | 17. října 2014 v 15:44 | Reagovat

Ja som sa rozhodla túto poviedku čítať (to len aby si vedela ) no a myslím že je skvelá,naozaj nemám poňatia čo za schopnosti to má ale vyzerá to fakt skvelo už som zvedavá na 3 časť :-)

2 Tina Tina | Web | 17. října 2014 v 16:33 | Reagovat

Ptala ses, takže ANO, rozhodla jsem se číst tuhle povídku....jsem zvědavá, co se z toho vyklube, zatím je to tajemství a těším se na další kapitolku :D
PS: Jsem ráda, že jsi zpátky...

3 Ginny123 Ginny123 | 17. října 2014 v 17:53 | Reagovat

Ano,budu číst tuto povídku :-)
Takže se těším na další kapču :-D

4 myred myred | Web | 17. října 2014 v 21:41 | Reagovat

Jsem moc ráda, že jsi zpátky. :3 Povídka je hrozně moc dobrá. :) Těším se na další kapitolu. ;)

5 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 18. října 2014 v 11:11 | Reagovat

Děkuju všem:)*

6 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 26. října 2014 v 13:33 | Reagovat

Páni, tak to se začíná rozjíždět :D Rozhodně ji číst budu :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama