TDM - 3. kapitola

27. října 2014 v 10:48 | Eleanor |  The Dream Master
Koukám, že jsem dlouho nepřidala TDM, takže tu je. Nebudu to protahovat, příjemné počtení. :D




Cítila jsem jak se mi do adrenalin rozléhá do celého mého těla. Měla jsem pořád větší a větší potřebu běžet dál a nezastavovat. Ještě nikdy jsem se necítila tak báječně...volně.
Když jsem se potom rozhlédla, všimla jsem si, že je tu tma jak v pytli. Ještě nikdy jsem tam pozdě nebyla venku na kolejích. Musí být už asi dvanáct, ne-li víc.
Potom jsem sebou škubla, když se mi do očí vpíjelo světlo. Někdo na mě mířil baterkou. A sakra!
Byl to trenér z rána na prvním tréninku. Blížil se ke mě tiše našlapovanými kroky a když u mě stál úplně, svěsil baterku dolů proti směru a zastrčil ji do kapes od sportovních kalhot.
Zahleděla jsem se mu do očí...
"Co tu děláš, Chloe?" vyhrkl trochu chladně a rázně zároveň.
"Běhám," odpověděla jsem okamžitě a potom jsem se zarazila. Tohle byla fakt trapná odpověď... běhám... Jsem to já ale neandrtálec.
"Toho jsem si všiml," reagoval. Přes jeho káravý ton jsem stejně zaslechla trochu pobavený podton. Jeho mírné pousmání mě v to jen usvědčilo. Musela jsem se zasmát.
"Jsem rád, že ti je líp... vidím, že máš v sobě hodně energie," prohodil potom a už mi opět věnoval ten kamenný pohled.
Ať kamenný nebo ne, stejně se na něj dobře dívá...
"To budeš potřebovat na další tréninky," dodal posléze.
"Snad ještě nějakou energii naberu," řekla jsem naoplátku zase já, trochu se sebevědomým hlasem.
"Měla bys," opáčil trenér a už zas se tvářil víc přátelsky.
"Teď bys ale měla pospíšit na pokoj, vím, že je sobota, ale takové potulky tu snad nemáte mít, že?"
"No.. asi už bych měla jít.. jo, Phoebe bude mít starost," řekla jsem teď už svým typickým pronikavým hlasem.

A společně jsme zamířili ke školní budově. Než jsem potom ale zalezla na pokoj, ještě jednou jsem se po něm ohlédla.

***


Celou noc jsem ani oči nezamhouřila. Pořád jsem musela myslet na tu mojí schopnost, nebo co to bylo. Nechtělo se mi zas spát, protože jsem nevěděla, co příjde potom.

Jak je možné, že mě to nevyvedlo z míry? Popravdě, cítila jsem se, jakobych byla na extázi. Nežebych s tím měla nějaké zkušenosti, ale.. jen tak čistě řečnicky.
Koukla jsem se na mojí spolubydlící Phoebe a zamyslela se. Asi na mě musí být už dost zvyklá, když ji, co se týče mě, už nic neodradí. Říkám si, že mám štěstí, když mám tak dobrou kamarádku...
Pamatuju se, jak jsme se s rodičema přistěhovali do Red Grove, bylo mi asi 12 a na základce se semnou nikdo nechtěl bavit. Pamatuju se, jak jsem každý den chodila domů úplně zdrcená a bez nálady. A potom tam byla Phoebe... ona se semnou začala bavit, i přes řeči jejích kamarádek. Dodnes sice nevím, co ty děcka měly za problém, ale hlavní je, že jsem měla Phoebe.
Byla tam pro mě a byla tam pro mě i tehdy, kdy mi zemřel táta. Nesla jsem to fakt těžce, protože jsem s mámou nikdy nevycházela a táta byl jediným mým poradcem a pravým rodičem. To jsem byla hádám v prváku.. A od tý doby jsem tam zůstala na intru, nechtěla jsem se vídat s matkou. Phoebe byla všude s semnou.. na střední, i teď.
Od dob, kdy táta zemřel, už nic semnou nebylo stejné jako dřív. Uzavřela jsem se víc před světem. Kontrolovala jsem si víc svou mysl, abych se náhodou necítila provinile, vůči matce...
Pokaždé, když začnu přemýšlet o matce, nálada mi sklesne.
Kdyby se teď Phoebe probudila, určitě bych ji k smrti vyděsila. Seděla jsem tam, kruhy zdřejmě pod očima, zařízlá na gauči a sotva jsem dýchala. Musela jsem se zašklebit.
Moje mysl teď zas zbloudila k tátovi, k vzpomínce, která se mi pořád dere na povrch..
"Tati, už je ti líp?" přistoupila jsem k tátovi, který ležel na posteli. Vypadal zbědovaně. Zrovna jsem přišla ze školy, přesněji už ze střední. Dozvěděla jsem se od mámy, že je na tom stále hůř. Rakovina je svině.
"Vždycky když tě vidím, je mi lépe, Chloe," prohlásil táta patrně hlasem, který jsem nepoznávala. Vždy ho měl hrubý, ale teď jakoby jsem mluvila s mámou, které bolí v krku.
"Neopustíš mě, že ne?" hlesla jsem potichu. Nestála jsem o to, aby to slyšela matka. Ale potom jsem si uvědomila jak to znělo.. tak sobecky a naivně.
"Neopustím. I když se ti bude zdát, že tu nejsem, pořád tady budu s tebou, v každé situaci," odpověděl mi a hleděl mi zpříma do očí. Věděla jsem, že je to nemožné, aby tu s semnou byl věčně, ale prostě.. jsem mu věřila. Jen jsem na prázdno polkla.
"Pamatuj, že jseš vyjímečná, Chloe. Vždycky věř svýmu instinktu a nenech se zlákat zlými silami. Využij všeho, co ti bylo naděleno," a to bylo poslední, co mi kdy řekl. Následující den, táta zemřel. Táta byl vždy tak nějak pohádkář a fantazír, takže si z toho máma nikdy nic nedělala a já také ne. Čeho bych taky měla využít, že?
Chvíly jsem lapala po dechu, než jsem si připustila, to co jsem si právě uvědomila. On to věděl. Celou dobu věděl, že se mi tohle stane. Tyhle věčný upozorňování a řeči o vyjímečnosti, nakonec nebylo jen z tátovy vlastní hlavy. Byla to pravda. Ale jak s tím teď mám žít, když neznám žádný návod?
V tu chvíly jsem jen zmateně chodila sem a tam. A potom jsem se rozhodla, hodit si šlofíka.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 silluety silluety | Web | 27. října 2014 v 11:04 | Reagovat

:O píšeš nádherně :3 pokračuj :)
máš super blog :)

2 myred myred | Web | 27. října 2014 v 11:56 | Reagovat

Prosím pokračování! Rychle. :D

3 Ginny123 Ginny123 | 27. října 2014 v 12:40 | Reagovat

Opět úžasná kapitola :-)

4 kaja kaja | Web | 27. října 2014 v 16:42 | Reagovat

Už som si myslela že nepridáš pokračovanie,táto poviedka ma baví čoraz viac a viac,síce ešte neviem stále aké to má schopnosti ale skvelé že si napísala aj niečo o jej otcovi,teším sa na ďalšiu kapitolu :-)

5 Tina Tina | Web | 27. října 2014 v 19:59 | Reagovat

Tohle byla naprosto skvělá kapitola...prostě úžasná, těším se na pokračování, a co vlastně Phoebe čeká...jen hezky piš :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama