TDM - 4. kapitola (1/2)

8. listopadu 2014 v 23:15 | Eleanor |  The Dream Master
Takže nová kapitola, tentokrát jsem se opravdu snažila, aby byla delší... Ale rozhodla jsem se, že to rozdělím do dvou částí, takže.. příjemné počtení.Prosím o komentáře. O:)



Připadá mi to jako věčnost.
Pořád probíhám skrz všemožné uličky v téhle budově bez jediného dopadu slunečního světla. Sem tam. Tam sem.
Nikde žádné vodítko, které by mě nasměrovalo, k něčemu, k čemukoli. Byla jsem tu jako v pasti.
Když jsem se opět zastavila u těch plastových dveří na konci uličky, rozhodla jsem se vzdát...
Sedla jsem si na zem, opřená o ty dveře a jen mlčky se zaposlouchala do toho ticha. Kromě svého mírného oddechování, jsem neslyšela vůbec nic...
"Pomoc! Slyšíte mě někdo? Pomozte mi, prosím!"
Škubla jsem sebou dál od těch dveřích. Ten zbědovaný hlas se ozýval od tam tud... Nebo ne?
Asi jsem si to jen představovala. Zase jsem se opřela o ty dveře.
"Pomoc!"
Zase. Tentokrát jsem zůstala vyjeveně zírat na ty dveře s otevřenou pusou a ani jsem nedutala. Ozývalo se to z těch dveří.... "Je tam někdo?" vyptával se ten hlas.
Bez ohledu na to, co by se mohlo stát, jsem pohotově vstala a pokoušela se zatáhnout za kliku. Marně.
"Chloe! Holčičko, musíš ty dveře otevřít!"
"Tati?!" vyjekla jsem napůl zděšeně a napůl překvapeně.
"Jsem to já, Chloe. Musíš najít svoji matku," prohlásil táta, teď už se značným poklesem v hlasu. Nejspíš mu asi došlo, že se z té místnosti nedostane jen tak lehce...
"Cože? Nemůžu tě tady přece nechat,"
"A nemůžeš mě ani dostat ven. To musím já sám. Ty teď musíš jít za svou matkou."
"Ale -"
Než jsem stačila cokoliv říct, před očima se mi zamlžilo a když jsem se probrala, ležela jsem na gauči v pokoji. Hlasitě jsem vyjekla a tím jsem automaticky probudila svoji spolubydlící, Phoebe.
'To já musím sám... ty teď musíš jít za svou matkou, za svou matkou, jít za svou matkou...' Pořád se mi opakovalo v hlavě. Ale co to má vlastně znamenat? Co mi tím táta... tedy, chci říct, jen vzpomínka na něj říkala? Může to být něco telepatickýho mezi námi? To si nemyslím, něco takovýho je moc i na mě, a já si nemyslím, že bych měla jít za matkou. Ta si teď určitě užívá volna se svým novým přítelem a o mě se zmiňuje jako o své mladší sestře, aby si nemysleli, že má povinnosti. Ne, určitě to byl jen nějaký blud, nic víc.
"Chloe?!" vykřikla s mírnou zlostí Phoebe. Otočila jsem se na ní a trochu se zaškaredila.
"Proboha, řvu tady na tebe nejmíň minutu. Vnímáš mě?"
"Jo, jasně."
"Nemyslím si, určitě -"
"Myslíš, že bych mohla dneska odjet domů?"
"Jasně, že si mě nevnímala, hned si mi skočila do řeči. Proč chceš jít domů?" vyptávala se Phoebe a dala si ruce na prsa.
"Musím si něco vyřídit s mámou," odpověděla jsem. Ať jsem si o té "telepatii" skrz svůj "dar" myslela cokoli, nemůžu se zbavit toho pocitu, že by to táta určitě chtěl.
"To asi těžko, dneska máme další trénink, copak si zapoměla?" vyjela na mě trochu podrážděně, ale když jsem na ni pohlédla trochu vyčítavě, zarazila se v omluvný pohled.
"Dobře, zkusím si promluvit s trenérem, aby nás omluvil."
"Nemusíš jet s semnou," prohodila jsem rázně a vstala.
"Ale ano musím, v tomhle stavu nepůjdeš sama takovou dálku,"
"Fajn, ale s trenérem radči promluvím sama."

***

Přes půl hodinové Phoebenino naříkání o tom, že takhle určitě prohraje první utkání, kvůli oddalování tréninků, jsem se konečně dostala na školní pozemky, kam jsem si to rovnou namířila za trenérem.
Za hodinu měl začít trénink, tak by tu už dávno měl jít, ne?
Seděla jsem na tribuně a s neustálým pokukováním na hodinkách, jsem čekala, až se tu ukáže.
"Co tu děláš takhle brzo? Máš tu být až za hoďku, Chloe," zazněl mi zpoza ramen hrubý pronikavý hlas. Hravě jsem se otočila a zahleděla jsem se mu do jeho jantarových očí...
"Chloe?"
Když mě podruhé oslovil, uvědomila jsem si, že na něj zase civím.
"Promiňte, ale potřebuju s vámi mluvit."
"Poslouchám," prohlásil a složil bílou síť s několika fotbalovými míči na tartan.
"Víte, musím dneska odjet nutně domů, takže promeškám další trénink," začala jsem a doufala, že se mě nebude ptát na důvod.
"Chápu," reagoval ještě lépe, než jsem čekala. To je všechno?
Když už nic nenamítal, po chvilce jsem se sebrala a něco zamumlala, což mělo znamenat "děkuji".
Nebyl zdrženlivý, jen co je pravda.
"Chloe," oslovil mě těsně, co jsem byla na odchodu.
"Ano?" odsekla jsem, ale neotočila se.
"Až přijedeš, budeš mít soukromé... tréninky," řekl trochu nejistě.
"Proč?" To už jsem mu stála tváří v tvář.
"I když jsi ve fotbalu dobrá, zanedbávat to nemůžeš,"
"Fajn," opáčila jsem a než jsem se vydala zpět do budovy, ještě jsem se po něm pootáčela.

***


"Připravena?" ptala se Phoebe, která s semnou stála před domovními dveřmi mojí máti. Jen jsem nejistě přikývla a zazvonila.
"Je otevříno!" zazněl až k nám mámin pisklavý rozchechtaný hlas. Jen jsem před tím nevrle zavrtěla hlavou a vstoupila dovnitř, s Phoebe v patách.
"Nezměnilo se to tu, co?" prohodila Phoebe a stejně tak jako já, jen užasle zkoumala každý kout mého dávného domova.
Všude po komodách byly vystaveny matčiny fotky z mládí, sem tam nějaké fotky z mého dětství a nad televizí portrét mého zesnulého taťky. Nato, že se moje matka chovala jako mladice, její vkus stál za nic.
Na pohovce zasněně předla matčina kočka Marlon, kterou jsem tuze nesnášela.
Než jsem se naděla, po schodech k nám kráčela moje matka s rozpuštěnýma, nově obarvenýma vlasama na blond a v krátkých šatech pod kolena.
"Chloe, zlatíčko," vrhla se mi přímo do náruče a svým nanicovatým hlasem popichovala a zároveň kritizovala každou mou "změnu".
"Strašně se podobáš otci, zlato,"
"Já vím," reagovala jsem a věnovala jí uštěpačný úsměv.
"Dobrý den," zdravila matku Phoebe, ta jí jen odpověděla mírným pokývnutím.
"Jsem tak ráda, že sis vzpoměla na moje narozeniny!"
Cože? Takže to bylo to tátovo upozornění, příjít matce na narozeniny? Které mi, náhodou ani sama nechtěla zdělit, jen se určitě spoléhala na to, že určitě zapomenu, jako každý rok.
Nu což, budu muset dát na svůj nemilý instinkt.
"Všechno nejlepší."

***


"To zná tolik lidí?" vyptávala se Phoebe, která byla udivena tolika přicházejících hostů, na máminu miniaturní oslavu.
"Byla by ses divila," odfrkla jsem si a jen se napila něčeho z flašek na lince. Kam se ta ženská zase vytratila?
Dceru vidí jednou za rok a unaví jí jeden krátký rozhovor? Aspoň něco máme společné.
"Půjdu se po ní kouknout," řekla jsem směrem Phoebe, ale spíš jsem mluvila sama k sobě.
Vyběhla jsem po schodech nahoru a prodírala se dlouhou chodbou. Snažila jsem se nahmatat spínač, byla tu tma jak v pytli, ale snaha byla k ničemu. Žárovka nefungovala.
Míjela jsem jedny dveře za druhými. Ještě nikdy mi to tu nepřipadalo tak velký. A když jsem stála u plastových dveřích, uvědomila jsem si, že jsem je už někde viděla. Tuhle chodbu jsem už viděla. Byla jsem tu. Sen...
Pohotově jsem sáhla po klice, ale dveře byly zamčené.
"Mami?!" vykřikla jsem a doufala, že tam je. Nikdo se ale neozýval....
V tu ránu, kdy jsem se ale chystala na odchod, jsem zaslechla mámin pronikavý smích. Znovu jsem začala bušit na dveře jako smyslů zbavená. "Mami!"


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání blogerů...

Klikni :)

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 9. listopadu 2014 v 10:54 | Reagovat

Zajímavá část,už se těším na další :-)

2 myred myred | Web | 9. listopadu 2014 v 15:00 | Reagovat

Prosím co nejdřív další díl. :D

3 Kimmi Kimmi | Web | 9. listopadu 2014 v 20:00 | Reagovat

Moc pěkný díl! :) Ten konec mi úplně nahnal husí kůžu, jsem hrozně zvědavá, jak to bude pokračovat :)

4 kaja kaja | Web | 10. listopadu 2014 v 16:15 | Reagovat

Mno,toto robíš naschvál,že ? Keď už to začína byť najviac napínavé tak to ukončíš,ten koniec skutočná dráma,túto poviedku mám od teba asi najradšej,už chcem ďalšiu kapitolu ! :-)

5 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 20:04 | Reagovat

wow! desivé! fakt som z toho mala zimomriavky. skvelá kapitola, doslova sa čitateľovi  vryla pod kožu. je mi jej tak ľúto... napäto očakávam pokračovanie :) dúfam že nás všetkých nenecháš dlho čakať

6 Anny Anny | Web | 11. listopadu 2014 v 20:25 | Reagovat

Už se těším na další :D!

7 Tina Tina | Web | 12. listopadu 2014 v 17:57 | Reagovat

Ten, konec!...to myslíš vážně?...Naprosto dokonalý a potřebuju další kapitolu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama