TDM - 5. kapitola

21. listopadu 2014 v 15:14 | Eleanor |  The Dream Master
Dobrej ve spolek. :D Takže jak jsem psala, pokračuju v pomalé krasojízdě pouze jen s TDM.
Příjemné počtení... :)



Jakmile jsem za sebou přibouchla dveře od pokoje, kde ležela máma, vyběhla jsem přímo ven z nemocnice.
Hned za mnou cupitala Phoebe s neustálým vyptáváním, co se stalo...
Venku už nyní bylo šero a tma. Přesně tak to vypadalo v mé hlavě a duši...
Nevím, kolik bylo a upřímně mi teď na ničem nezáleželo... Jestli se dostanu zpět do školy, nebo že mě bude hledat Phoebe v té tmě, prostě jsem se nestarala.
Bloudila jsem parkem naproti té nemocnice a čím jsem šla rychleji, tím jsem pomalu a jistě ztrácela z poslechu Phoebenin hlas. Zajímalo by mě, jestli mám být za to ráda, či nikoli. Ale jakmile, se mi vnukla tato myšlenka, doslova jsem se snažila ji z hlavy zas vytěsnit...
Nechtěla jsem pochopit chování mé máti. Jestli mě otec v tom..."snu"... chtěl jen informovat o tom, že je moje máma feťačka, tak... Ale co když chtěl abych jí pomohla? Co by se bylo stalo, kdybych tam nebyla?
KŘUP.
Zaslechla jsem nějaký zvuk. Jako by se zlomila větev.
Pohotově jsem se rozhlédla. Nikdo nikde.
Tma pohlcovala každý kout parku, nebylo tu nic, co by jsem kvůli tomu dokázala rozpoznat.
KŘUP.
Znova. Zase praskání větví.
Cítila jsem jak se mi na rukou rýsovala husí kůže.
"Kdo je tam?" vyjekla jsem napůl zlomeným hlasem.
"Phoebe, to není vtipný!" rozkřikla jsem se, když nikdo neodpovídal.
"Phoebe tu není," prohlásil mírně, mužský hrubý hlas.
"Trenére?" odsekla jsem zmateně a zpozorovala jeho jasně jantarové oči.
"Nechápej to zle, Chloe. Musím si s tebou jenom promluvit," začal tichým hlasem... to už mi stál tváří v tvář, mířící s baterkou v ruce.
Než jsem mu odpověděla jen jsem na něj se smíšenými pocity hleděla jako divá.
"Promluvit? O půlnoci... tím, že mě sledujete? Promiňte, ale připadá mi to trochu zvrhlý... vzhledem k tomu, že se už podruhý takhle ve tmě vyplížíte ke mě," řekla jsem trošku pobouřeně.
Na místo odpovědi jsem se dočkala pouze jeho upřeného pohledu z očí do očí. Musela jsem si odfrknout.
"Vy jste mě sledoval, že ano?"
"Ne, bydlím tu," odpověděl jakoby nic.
"A-" snažila jsem se něco povědět.
"Promluvíme si tedy?" ale nepustil mě ke slovu. Chvíly jsem naštvaně přemýšlela a když mě jeho ponuré oči o to jaksi prosili, povolila jsem.
Kývla jsem a sedla si s ním na lavičku vedle.
"Tak, o čem chcete mluvit, takhle pozdě? Snad ne o fotbalu," mluvila jsem potichu, ale věřím, že z něho čísilo mírné pohrdání. Mírně jsem se chvěla, mrzlo.
Poprvé jsem zpozorovala, jak se přirozeně směje.
"Ne, o fotbal se nejedná," vykoktal.
"Opravdu mě děsíte... vysvětlíte mi to už konečně?" Najednou jsem pocítila, jak se mi srdce rozbušilo, při pohledu do jeho očí. Každý pohled do nich mi připomínal takový palčivý pocit, jakobych byla na rentgenu. Ne nepříjemné, ale... nesvé.
"Nemusíš se bát... když dovolíš -" zpustil a zrazu mi svou dlaň vtiskl do té mé. Pohotově jsem se ji snažila co nejpomaleji odtáhnout. Tím se naše oči zase střetly.
"...ukážu ti to, jen mi věř," dodal a čekajíc na moje pokývnutí, mi dlaň pevněji vtiskl.
Chvíly jsem jen cítila jeho studenou ruku a mé nervozní tepání tlaku, když v tom se mi zablesklo před očima...
Stála jsem před útesem. Tedy stáli. Po mojí pravici postával trenér. Zmateně jsem na něj jen pohlédla, ale dál se věnovala tomu před sebou.
Tmavě zmodralá voda mihotavě vířila sem tam jako utržená ze řetězu.
Skály, ohraničené kolem moře, tam postávaly jako by byly vytesané právě pro tohle moře, tuhle skutečnost..
Obloha nebyla moc jasná, ale mraky byly ještě viditelné, takže to vypadalo na podzimní odpoledne.
Pod útesem, na kterém jsme stáli, se mýjely dvě postavy.
Znova jsem pohlédla na trenéra. Na tváři měl spokojený úsměv, zdřejmě nasával čistý mořský vzduch. Vlasy mu nepravidelně poletovaly do rytmu mírného vánku, díky čemuž mu na jeho obličeji odhalovalo několik postraních lícních kostí, což mu dodávalo na mladosti. Jeho jantarové oči najednou spočinuly na mě.
"Poznáváš to tu?" promluvil, teď už svým obvyklým rázným hlasem.
"Ano, byla jsem tu s tátou, když mi bylo 10. Vzal mě sem na narozeniny."
Zpozorovala jsem postavy pod námi.... Až teď jsem si uvědomila, koho vidím. Mě a tátu, téměř před 10-ti lety...
"Nechápu to. Pořád jste mi nic nevysvětlil. Naznačujete mi, že o tom celém, co se týče mě, víte?"
Otočila jsem se k němu tváří a čekala na jeho reakci. Zezdola ke mě doléhal můj pronikavý dětský hlas...
"Ono to ještě není jasné? To já ti to všechno způsobil."
"Co?!" zůstala jsem nechápavě stát.
"Dobře, no.. tedy, vždycky si to měla v sobě, ale to já ti pomohl k tomu, abys.."
"Počkat! Jste si vědom toho, že vás znám sotva 3 dny a že to, co jste mi právě ukázal, není normální? Můj život se znenadání stal nenormálním. A já tomu pořád nedokážu přijít na kloub, ať se snažim jak chci. Vy mi tu tvrdíte, že za to všechno můžete vy?" vyvalila jsem to na něj se všechnou mou zuřivostí a zmateností. Ze svého hlasu jsem vycítila drzost, oprávněnou drzost.
"Pochop, že jsem tu, abych ti to vysvětlil,"
"No, tak to abyste začal, protože... s každou nocí nevím, co příjde. Všechno se to děje když spím a já..." najednou se mi zlomil hlas.
"...ani nevím, kdo byl můj otec, kdo jsem já a co mám dělat. Myslela jsem si, že je to něco vyjímečnýho, ale.. už mi to tak nepřipadá. A tohle... je tohle vůbec skutečné?"
Pomalu se mi z hlavy vytrácelo to velké břemeno...
"Já vím, jak se cítíš. Sám jsem si tím taky procházel, když jsem byl mladší než ty a v tu dobu tam byl pro mě... tvůj otec. Proto nepochybuj o svém otci a o svých schopnostech, protože jsou skutečné."
Setřel mi slzu z mé vybledlé tváře a následovně svou dlaň vtiskl do mé.

"Já ti s tím pomůžu. Vše ti vysvětlím," a se zábleskem před očima jsme opět seděli na lavičce v parku, kde právě svítalo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Sčítání blogerů...

Klikni :)

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 16:14 | Reagovat

Wohou. Keď sa objavil v parku až som mala zimomriavky. Skvelo napísané! A ten opis útesu a jeho okolia - mala som to pres sebou tak živo, ako na kinoplátne. Skvelé! Už sa neviem dočkať pokračovania!

2 Tina Tina | Web | 21. listopadu 2014 v 17:11 | Reagovat

Nádhera....já, potřebuju pokračování :D Jsem, tak napnutá, jak to teda je, a co přesně je to za dar....strašně se ti to povedlo ;-)

3 Kimmi Kimmi | Web | 21. listopadu 2014 v 23:54 | Reagovat

Páni, krásný!! Nemůžu se dočkat toho, jak to bude pokračovat!! :D jsem moc zvědavá :)

4 Ginny123 nebo Vlčí Lady Ginny123 nebo Vlčí Lady | 22. listopadu 2014 v 9:10 | Reagovat

Zajímavá kapitola :-)

5 kaja kaja | Web | 22. listopadu 2014 v 16:25 | Reagovat

No páni,celkom neočakávané,ani by mi nenapadlo že tréner bude tiež tak nejak výnimočný a to premietanie minulosti,skvelé teším sa na ďalšiu časť :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama