Ztracený případ

14. prosince 2014 v 13:22 | Eleanor |  Jednorázové


Znáte ten pocit? Jste do někoho zamilovaný, ale nikdy mu to nemůžete říct, nemůžete s tím nic dělat, nemůžete s tím žít. To je tzv. život ztraceného případu...

Seděla jsem na verandě se svým skicákem na stehnách. Byl krásný zimní den, venku konečně padal první zimní sníh, po dlouhém deštivém podzimu.
Bádala jsem nad tím, co bych měla namalovat tentokrát. Pokaždé jsem kreslila jedno a to samé. Jiné obrázky, se stejnou poetikou. Tolik různých předmětů, ale se stejným pocitem. Pocitem, který vás zžírá a jediný způsob, z kterého se teoreticky "vybrečíte", je ten, že ho vkládáte do toho obrázku.
Začala jsem listovat skicákem zpětně, abych si připoměla co už jsem kreslila...
Krvavě červené jablko, prožrané červi... rudé růže, s trny od krve, vyfouklý červený balonek, zlomené srdce...
Najednou jsem z domu uslyšela ženský smích... smích, mé sestry. Slyšela jsem kroky, její a...
Sestra vyběhla ze dveří jako první a bez jediné hlásky vyběhla na nádvoří. Zdřejmě si mě nevšimla, pořád ještě rozesmátá...
"Dobré ráno, Evanno."
V tu chvíly jako by do mě uhodilo. Srdce mi začalo bít jako o závod. Pozdravil mě sestřin přítel.
Zmohla jsem se na pouhé pokývnutí a snažila jsem se mu nevěnovat příliš velkou pozornost.
Potom se otočil na podpatku a rozeběhl se za sestrou.
V tu ránu jsem si svědomitě oddechla a snažila se opět hodit do klidu.
Co mám nakreslit?
"Richarde, tady!" zazněl mi v uších sestřin smích jako přílivová voda. Právě vykoukla za jedním stromem. To si opravdu hrají na schovávanou?
Co mám nakreslit?
"Richarde! Mám nápad, postavíme si sněhuláka!"
Co mám nakreslit?!
Z toho kraválu jsem nedokázala teď nakreslit absolutně nic. Ledaže by to nebyla nějaká čmáranice.
V tom mžiku jsem skicák odhodila zem a neopovažovala se ho zvednout.
Místo toho jsem si nasadila na uši sluchátka a zaposlouchala se do své oblíbené hudby. To mě dokáže právě v tuhle chvíly uklidnit.
Nějakou dobu jsem sledovala ty dvy, jak spolu laškují, pošťuchují se a smějí. Jako by pro ně v tu dannou dobu nic neexistovalo.
Moje sestra byla tak uvolněná a ... jiná. Nebyla taková, jakou jsem ji znávala. Tichá a odtažitá. Byla opakem toho. A místo toho já, já jsem se změnila v ní. Ale jak je možné, že jsme se navzájem tak odcizily? Tuší snad něco?
Nakonec, když jsem došla k závěru, že pohled na ně, ve mě jen zbytečně vzbuzuje, to co nechci a čemu se bráním, jsem zavřela oči a snažila si odlehčit hlavu... Prostě jen vypnout..
Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, ale než jsem se naděla, stál přede mnou on.
Nemusela jsem mít otevřené oči, abych ho vycítila. Připadala jsem si tak bezmocně.. ale i přesto jsem dělala, jako že tam není.
"Evanno," potom ale promluvil a to mě přinutilo otevřít oči. V ruce držel můj skicák. Díval se na mě tak zmateně. Nebo mi to jen připadalo?
Znervozněla jsem.
Namířil svou rukou se skicákem směrem ke mě. Pomalu a nejistě jsem ho od něj sebrala.
"Děkuju," zamumlala jsem a položila ho na stolek vedle.
"Jsi v pořádku?" zeptal se.
"Jo, jen jsem v noci nespala," odpověděla jsem. Co na tom, že jsem řekla polopravdu.
"Kreslíš moc pěkně," řekl.
"Díky," opáčila jsem, aniž bych na něj pohlédla. Bála jsem se totiž, že kdybych na něj měla koukat, poznal by něco, co bych opravdu nechtěla.
Najednou se odmlčel. Věděla jsem, že se necítí příliš dobře za to, že ho takhle ignoruju. Třeba si myslí, že ho nemůžu vystát... A to mi vyhovuje. Ať si radči myslí to, než pravdu.
"Můžu si přisednout?" zeptal se a když jsem přikývla, učinil tak.
"Kde je Lucy?" vyhrkla jsem.
"Zašla dovnitř pro kakao," odpověděl. Nic jsem na to nepověděla a jsem bezradně pozorovala přírodu před sebou.
"Pomalu se blíží Vánoce... vím, že to je tvůj a Lucyin oblíbený svátek,"
"To ano," prohlásila jsem, pozorujíc nepravidelné dopadání sněhu.
"Co si přeješ?" zeptal se najednou...
Zmateně jsem na něj pohlédla. Chvíly jsem na něj jen tak koukala a potom, sama sebou udivená, jsem řekla něco, čeho jsem už předtím než jsem to vyslovila, zalitovala.
A tak jsem s tím pocitem, že jsem zamilovaná do sestřina přítele, vyslovila tu větu se vším, co jsem v sobě dusila.
"To, co si přeju, nemůžu mít."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tina Tina | Web | 14. prosince 2014 v 14:31 | Reagovat

Tak to bylo krásné i smutné...škoda, že je to jednorázovka. Pokračování by mě zajímalo :) A ten obrázek je taky krásný...jestli tě inspiroval k napsání tohohle, tak se ti ani nedivím :)

2 kaja kaja | Web | 14. prosince 2014 v 20:11 | Reagovat

Jé,no tak toto bolo krásny príbeh,zároveň aj trochu smutné zaľúbiť sa do brata svojej sestry,nu škoda že to je len jednorázovka veľmi rada by som chcela počuť pokračovanie :-)

3 Karamelka Karamelka | Web | 15. prosince 2014 v 18:56 | Reagovat

to krásné :-) ono to tak většinou je, že člověk se zamiluje do toho, co nemůže mít... :-/ ach jo... to je život :-)

4 Kimmi Kimmi | Web | 15. prosince 2014 v 19:38 | Reagovat

To bylo smutné :( Ale na druhou stranu fantastické! :) Super povídka.. :)

5 Tew* Tew* | Web | 15. prosince 2014 v 22:08 | Reagovat

Ahoj, na blogu máš úvodku :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama